Můj příběh
Mým životem je novinařina. Nejradši píšu o věcech, které mám pod oknem – léta dělám vesnické noviny. Ráda se podělím o své tvůrčí know how, aby se vaše obecní noviny hladce rodily a dobře četly.
Na začátku byla zvědavost
Ze všeho nejradši se ptám. Jsem totiž zvědavá. Svět okolo nás je plný fascinujících příběhů a můj život je posílat to nejzajímavější dál. K lidem. K vám.
Vesnický novinář? Profese snů!
Jako novinářka už přes dvacet let sdílím jedinečné osudy a zkušenosti lidí, s nimiž vedu rozhovory. V novinách, televizi, dřív i v rozhlase.
Ovšem jako máma tří dětí už dávno nemám ambici dělat investigativní novinařinu, grilovat gaunery a vypsat si Cenu Ferdinanda Peroutky nebo rovnou tu Pulitzerovu. Naplnění jsem našla jinde. V typu novinařiny, která je velmi neambiciozní a mnozí kolegové novináři by nad ní nejspíš ohrnuli nos.
Říká se jí lokální. Je krásně sousedská. Blízká a vřelá. Spočívá v popisování světa, který je vám nejblíž, je váš, žijete v něm. Znáte ho, zajímá vás. Příběhy vaše, vašich sousedů, portréty a rozhovory z vaší vesnice, vaší čtvrti, vašeho města. Dýchá z nich blízkost a opravdovost. Taková práce mě těší.
Vždycky jsem to nevěděla, trvalo, než se mi rozsvítilo. Než jsem pochopila, co mě naplňuje. Vystudovala jsem novinařinu a začala psát do velkých novin, byť v jejich regionální redakci. Líbilo se mi mít článek v celostátním vydání, byla to přece prestiž. Vzápětí přišla nabídka točit reportáže pro celostátní televizi a pak i rozhlas. Kdo by neměl radost.
V televizi jsem dodnes, práci pro ni zbožňuju, jen jsem už před časem zběhla od zpráv k dokumentárním a publicistickým pořadům. Ale ve velkém mediálním světě jsem pochopila, že doplněk, který nezbytně potřebuju ke svému profesnímu štěstí, se jmenuje obecní noviny. Psaní pro pár tisíc lidí ve vesnici, kde jsem vyrostla.
Konkrétně?
Třeba referování o akčních důchodcích, kteří pro svou obec dýchají. Rozhovory s místními hasiči, sokoly, skauty, myslivci, včelaři či zahrádkáři (dál doplňte dle libosti). Zprávy o opravené silnici, zrekonstruovaném hřišti v mateřince nebo pingpongovém turnaji v přísálí místního hostince. Dává mi to smysl. Radost. Cítím se pracovně kompletní. A taky neuvěřitelně lidsky prospěšná.
Troufám si říct, že by se mi za to mnozí kolegové vysmáli. Proč psát pro pár stovek čtenářů, když můžeš tvořit pro statisíce diváků? Proč se vystudovaná novinářka s prestižním životopisem a mnohaletou mediální praxí věnuje něčemu tak nicotnému, jako je lokální měsíčník?
Protože je to naplňující. Krásná práce, upřímná, osobní. Protože mě to baví. Protože si toho považují lidé, o nichž napíšete, i ti, kteří si to čtou.
Když jsou trendy lokální potraviny a životní styl, proč ne lokální žurnalistika? Lokální noviny/weby/videa o tom, co nás každodenně obklopuje. O lidech, které denně potkáváte, ale netušíte, co zajímavého umějí. O místech, kde žijete, ona mají svou historii, ale detaily neznáte. Témat i způsobů, jak je pojmout, je mnoho.
Pojďme se na ně společně zblízka podívat.
Nemusíte vystudovat novinařinu, abyste mohli skládat pěkné obecní zpravodaje. Upřímně – ve všech třech velkých redakcích, jimiž jsem prošla, bylo mezi redaktory minimum novinářů. Většina kolegů vystudovala úplně jiné obory – a novinařinu si prostě našli. Nebo si ona našla je. Učili se praxí.
Obecní či městské noviny stejně jako web či blog můžete dělat pěkně, aniž byste byli z branže. Stačí mít oči otevřené, všude je o čem psát. A pokud chcete maličko pomoct, popostrčit a opřít o základní profesní know how, ráda se s vámi o něj podělím.
Vaše
Jana Fabianová
