Ryzí radost, že naplno předvedli vzájemnou souhru a zúročili mnohaletou práci. A k tomu velká porce dojetí, protože se to povedlo v den, kdy se před domácími Ostravany rozloučili se závoděním.
Ostravská strážnice jízdního oddílu Ivana Missigová a její koňský parťák kladrubský bělouš Sid jsou pro rok 2023 přeborníky tuzemských městských policií.
O poslední srpnové sobotě v ostravských Komenského sadech zvítězili v policejním parkuru, kde museli co nejlépe zvládnout dráhu o deseti stanovištích s atypickými překážkami a úkoly. V zrcadlovém skákání byli stříbrní a ve skokové soutěži pátí. „To byla taková radost! Taková! Dopadlo to nejlíp, jak mohlo. Chtěla jsem plácat koně, protože je to jeho zásluha. Já jen ukazovala, kam jít a co máme dělat. Byli jsme tak propojení. Celé to vyšlo,“ říká k tomu strážnice.
V součtu tří závodních disciplín byli se Sidem nejúspěšnějším tandemem z řad městských policií. XXIII. Mezinárodního setkání jízdních policií se kromě strážníků účastnili taky zástupci jízdních oddílů Policie České republiky i hipologové ze zahraničí – Polska a Německa. V součtu 23 dvojic z osmi měst a tří států.
Pro Sida a jeho jezdkyni to bylo dojemné odpoledne. S ohledem na zdravotní potíže koně letošní šampioni dál závodit nebudou, zůstanou ale u běžné policejní služby.
Nerozmyslíš si to se společným závoděním ještě?
Beru to jako poslední závody. Oplakala jsem to. Ale chci Sida udržet ve zdravém stavu. Má to dobrý konec a mě čeká nový začátek – práce s mladým koněm. Na to se těším. Jezdecká policejní práce mě moc baví.
Sid zůstane ve službě, bude učit mladé koně. Aby jim ukázal svůj klid, naučil je překonávat policejní překážky – zvládnout oheň, petardy, dýmovnice. Aby si říkali, že to nic není.
Sida si spousta návštěvníků policejních jezdeckých závodů i mnoho Ostravanů pamatuje jako koně, co chodí s vyplazeným jazykem. Je to jeho poznávací znamení. Co vypadá roztomile, má vážné souvislosti. Proč to dělá?
Kdysi jsme jeli autem s koňmi do služby a ve vozíku vedle Sida stál druhý kůň. Zakousl se Sidovi do uzdečky a trhl. Tím ji roztrhl, přezka se dostala Sidovi do pusy a uřízla mu jazyk, visel mu na kousku. Vraceli jsme se rychle zpátky do stáje, veterinář mu jazyk musel přišít, šlo o minuty, jinak by odumřel. Naštěstí se mu jazyk zpátky chytil. Od té doby, jakmile mu dám uzdečku, má jazyk venku. Ale díky tomu si nás všichni pamatují.
Co všechno jste spolu zažili?
Sid je srdcovka – můj první policejní kůň. Odmalička byl suverénní. Měl dva a půl roku, když jsme ho přivezli. Jel pro něj velitel s kolegou Danem Orságem, přivezli dva koně – Dan si vzal tmavšího a mně přidělili bělouše. Pro holku prý ideální.
První dojem byl zvláštní, vypadal jako oslík: nízký, hubený, velká hlava, dlouhé uši. Řekla jsem si, že i z outsidera se dá udělat favorit.
Což se povedlo.
Práce s ním byla od počátku snazší než s jinými koňmi. Byl chytrý, rychle jsme se posouvali dál. Výcvik šel moc dobře. V pěti letech jsme jeli první závody. Umístili jsme se v první desítce.
Učila jsem ho úplně všechno – aby si vzal uzdečku, nechal dát sedlo, nechal se lonžovat. S mladým koněm je potřeba mít trpělivost. Posouvá se, pak jsou dny, kdy se vrátíme zpátky, ale je potřeba vydržet. Kůň potom všechno vrátí. Až funguje na myšlenku. Souhra mezi jezdcem a koněm je to nejkrásnější.
Spousta práce tě teď čeká s juniorem. Představíš nám ho?
Je mladý, teprve čtyřletý, máme ho z národního kladrubského hřebčína ze Satiňan. Jeho původní kladrubské jméno je Balaca, ale já mu říkám Safír.
Přivezli jsme ho v prosinci, v lednu jsme spolu začali pracovat. Během měsíce zvládal všechno, co staří – obušek, petardy, skoky, igelity, strašáky. Snad to bude takhle dobře pokračovat.
Ale je to i rošťák, mladistvý. Už mě i shodil. Na písku zakopl a spadl na přední, a jak klečel, naštvalo ho to, vyskočil, vyhodil a bylo to. To je to mládí. Zkouší to. Venku se mu něco nezdá, hop doleva, hop doprava, chce domů. Musí se naučit mi důvěřovat. Bude to trvat určitě déle než se Sidem.
Jak dělíš pozornost mezi Sida a Safíra?
Je to těžké. Mlaďochovi se musím věnovat o to víc, ale Sida nechci zanedbávat. Takže lásku dělím. Samozřejmě na sebe žárlí. Mají stání vedle sebe. Když přijdu a otevřu jim boxy, hned vykouknou, žduchají do sebe, kdo dostane pamlsek první.
Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?
Míváme dvanáctihodinové směny, jsme rozdělení na dvě skupiny o šesti lidech. Směna začíná v 7, to se dozvíme, co budeme s koněm cvičit a kam půjdeme do služby. Pak jdeme do stáje za koňmi, kteří už jsou nakrmení, o to se starají stájnice. Vyčistíme a v devět začíná služba, jedeme do okrsku.
Kam nejčastěji?
Priorita je Bělský les. Ale dohlížíme taky na Komenského sady, jezdíme do Hrabové, na Landek, do Poruby, Lhotky, Antošovic.
Když je to dál, dopravujeme se autem. Do okolí chodíme pěšky.
V terénu sloužíme dvě hodiny ráno, dvě odpoledne. Mezitím máme výcvik. Je to skoro celý den v sedle a tělo to cítí. Ale když vás práce baví, je to fajn.
Co tě na práci u jízdní policie baví nejvíc?
Lidi nás vidí rádi. Reagují na koně jinak než na strážníky v ulicích, pěkně s námi komunikují, ptají se nás na koně, na naši práci.
Služba je práce s lidmi. Výcvik je práce s koněm. Je to parťák, který neodmlouvá. Pokud jsi se zvířetem v symbióze, je to to nejcennější, co mezi sebou můžete mít.
Sid je bílý, Safír černý. Jak si zvykáš?
Je to změna. Bílí jsou pořád hodně špinaví. Černí, jakmile je naleštíš, lesknou se. Říká se, že vraní kladrubáci jsou jiní. Prý lepší. Safír je lehký, vypadá víc jako jezdecký kůň než jako kladrubák. Je mrštnější než Sid – ten je zavalitý, buclatý, v klidu.
Taky má jinou povahu. Člověk se snaží koním rozumět, ale nikdy toho neví dost. Musíme se posouvat, vzdělávat.
Se Sidem jsme tě poznali podle jeho vyplazeného jazyka. Podle čeho poznáme Safíra?
Pokud mu zůstane takhle stavba těla, bude to ten nejštíhlejší.
Jana Fabianová
Ivana Missigová (44)
strážnice hipoložka