Jezdecké rajtky i běžecké boty. Dva světy Václava Procházky

Překonávat překážky. A sebe sama. V sedle koně i na běžecké maratonské distanci.
Ke koním i běhu přistupoval Václav Procházka totožně: nejprve poctivý trénink, pak výzva v podobě závodů. A touha zúročit a prokázat před soupeři zodpovědnou přípravu.

„Kdo by nechtěl vyhrát, když je natrénováno. Ale když není, když vím, že na to nemám, tak jsem něco dělal špatně. A musím to odbourat, abych příště vyhrál. Musí být cíl a vůle. Když člověk nechce být poslední, musí se připravit. S koněm to nejde hned. Musí se naučit, jezdec taky. A u běhání platí totéž,“ srovnává obě sportovní odvětví.

Starobělská stáj i adresa

Mistr republiky v parkurovém skákání a ve svých věkových kategoriích i několikanásobný mistr republiky v maratonu má už půl století své starobělské zázemí – domek ve střední části obce hned vedle prodejny s potravinami.

S rodinou si ho kdysi pořídil, aby to měl kousek na jízdárnu Baníku Ostrava na dolním konci, kde býval každou volnou chvíli. „Přestěhovali jsme se sem z Ostravy. Chalupa byla na zbourání, ale levná. Na jízdárně jsem měl kamarády, každý uměl něco, tak mi sem chodili pomáhat a celé jsem to vlastníma rukama přebudoval,“ říká o domě, ve kterém už řadu let nastálo nebydlí a využívá ho spíš víkendově. Pořád k němu má ale vztah, stejně tak ke Staré Bělé, kam se rád co nejčastěji vrací. Obývací pokoj v prvním patře je plný trofejí z jeho sportovní kariéry u koní a z běhání.

Jezdit začal díky sestře. „Chtěla chodit na koně. Musel jsem ji tam doprovázet, párkrát jsem to okouknul, koně se mi líbili, tak jsem se přihlásil. Švigra měla rajtky, chtěl jsem taky. Nešlo je koupit, tak nám je mamka ušila. A začal jsem jezdit,“ vzpomíná na to.

Vyučil se důlním elektrikářem pro důl Dukla. Odešel z něj po neštěstí, při kterém 7. července 1961 po důlním požáru zemřelo 108 horníků. „Celá hornická osádka tam zůstala. Byli jsme na stejném učilišti v Havířově, horníci,  elektrikáři i zámečníci,“ doplňuje, jak moc to pro něj bylo osobní.

Mistři na několik způsobů

Z práce každý den spěchal do stáje, teprve pak se dostal domů. Úvod jeho jezdecké éry patřil jednoznačně skokům přes překážky. S týmem z baníkovské stáje se stali opakovaně parkurovými republikovými šampiony. Bylo to v letech 1966, 1967 a taky 1978. S Nestorem v roce 1966 vyhrál prestižní Velkou cenu Ostravy, o rok později byl druhý s Operou, s níž pro změnu dvakrát zvítězil ve Velké ceně Frenštátu a mnoha dalších.

Za svého nejlepšího koně považuje klisnu Gradinu. Stali se spolu českými mistry i druhými vicemistry. Ve skoku mohutnosti v Praze překonali překážku vysokou neuvěřitelných 185 centimetrů. Vešli se i do reprezentačního kádru, startovali v Litvě a v Polsku. „Byla velmi temperamentní a měla tolik energie, že by ji mohla rozdávat,“ vzpomíná na ni.

S pamětníky starých baníkovských časů se dodneška příležitostně scházejí. Nedávno si dopřáli exkurzi do míst, kde stávala původní jízdárna – v ulici Na Jízdárně kousek od krajského úřadu. „Bylo nás tam třináct. Obešli jsme to, včetně místa, kde kdysi byla hospoda U Faje. Tam se chodilo s kýblem od koní pro pivo. A když byla velká parta, ještě se do piva nalila flaška rumu,“ směje se Václav Procházka.

V lednu oslaví osmdesátiny. Do sedla už se nehrne, limitují ho kyčle. Ale když ho někdo osloví, předává zkušenosti coby trenér. A i letos se chystá na parkurovou Velkou cenu Ostravy. Chce se podívat, jak to bude koním skákat. K současné podobě jezdeckého sportu má ovšem výhrady: „Dneska se mi u koní mnohé věci nelíbí, je to hodně o penězích. Dřív to bylo o lásce, trpělivosti a vůli.“

Když běžet, tak několik hodin v kuse

Běhat začal kvůli kondici, kterou si chtěl udržet. A taky kvůli linii. „Nechtěl jsem být obézní. Hodně jsem jezdil na kole. Přidal jsem plavání a zkusil jsem i triatlony.“
Jenže deset kilometrů běhu, kterém k tomu patřily, mu přišlo málo. A napadlo ho protáhnout to na maratonskou distanci. „První maraton jsem běžel v Ostravě a byla to hrůza. Ostatní normálně doběhli, bavili se a byli čiperní. Já jsem si sedl a nemohl vstát. A potom několik dní chodit. Po schodech jsem musel pozpátku, v práci jsem si nemohl dřepnout, protože jsem se pak nedokázal postavit,“ popisuje.
A tak přidal na tréninku. „Trvalo mi možná rok, než jsem se dostal do formy, kdy jsem mohl na další maratony.“

V Praze ho běžel dvanáctkrát. Celkem jich uběhl 80. Jeho nejlepší maratonský čas jsou tři hodiny jedna minuta. „Krátké trati zaběhne kde kdo. Ale jít nepřipravený na maraton, to nejde. Krize přijde vždycky, a když nemá člověk na to, aby ji překonal, nedá to. Je to o vůli a tréninku.“
Z mistrovských maratonských závodů má osm zlatých, jednu stříbrnou a jednu bronzovou – ta je z Prahy. Z Ostravského maratonu čtyři zlata.

Jenže před dvěma lety prodělal covid. A od té doby se pořádně nerozběhl. „Neuběhnu nic. Začaly mě bolet všechny klouby, ozvaly se všechny neduhy a zranění. Třeba mě hrozně bolí rameno po dávném pádu z koně. Nebo kyčel a koleno, které mám po operaci. Začala mě zlobit i zdravá kyčel. Zvažuju, že je lepší se s tím smířit a chodit, než se zničit tak, že bych zůstal na vozíku. Jsem spokojený s tím, co jsem prožil.“
Přesto šibalsky dodává: „Doma mám snad šestery běžecké boty. A trička na
komoře přehozená, jenom se do nich obléct. Ještě jsem to nezabalil.“

Václav Procházka

trenér koní, mistr republiky v parkurovém skákání i v maratonu

• Narodil se 12. ledna 1945 v Ostravě-Vítkovicích. Vyučil se důlním elektrikářem na hornickém učilišti a v hornictví – konkrétně pro důl Dukla na Karvinsku – dlouho pracoval. Jeho štěstím bylo, že nebyl na místě 7. července 1961, kdy v dole v důsledku důlního požáru zahynulo 108 horníků. Jako provozní elektrikář VOKD pracoval taky na hloubení jam.
• Ve dvanácti letech začal jezdit na koni v Tělovýchovné jednotě Baník Ostrava OKD, ten ještě tehdy sídlil v centru Ostravy v ulici Na Jízdárně. S hnědákem Nestorem tam zvítězil v roce 1967 v prestižní Velké ceně Ostravy – soutěži, která se pod hlavičkou ostravského klubu jezdí dodnes, 18.–19. května 2024 se bude na starobělském kolbišti konat její 60. ročník. S týmem Baníku Ostrava se v letech 1966 a 1967 stal parkurovým mistrem republiky v družstvech, stejně tak v roce 1978. S klisnou Gradinou se stal v roce 1970 českým mistrem v jednotlivcích.
• Na úspěchy nad překážkami navázal stejně výraznými výsledky na dlouhých běžeckých tratích. Běh mu původně pomáhal udržovat kondici, kterou uplatnil v sedle. Od roku 1992 začal taky závodit. Nejprve v triatlonu, kde si uvědomil, že chce zkusit maraton. Postavil se na start desítek závodů o distanci 10 až 100 kilometrů. Ve svých věkových kategoriích vyhrál 12 maratonských závodů z 80, 12krát běžel maraton v Praze. 4krát se zúčastnil mistrovství světa v běhu do vrchu, má zlato z evropského šampionátu z půlmaratonu družstev, bronz z běhu do vrchu a z krosu.
• Už dva roky neběhá, po covidu má zdravotní potíže, které ho při výkonu limitují. Je po operaci kyčle i kolene. Běžecké boty ale doma stále má. Pro případ, že by všechny zdravotní komplikace přece jen rozběhal.