Tajná komnata se otevírá. Vstupte

Dneska pro vás mám něco veleintimního. Klíč od tajné komnaty, v níž dobré čtvrt století nikdo nebyl. Bude to něco jako promenovat se po chodbě v práci jen ve spodním prádle. Možná ještě horší!

Ukážu vám svoje první noviny.

Vzpomínám na ně s dojetím, vzrušením i kapkou ostychu, co na to řeknete. Byly skvěle nedokonalé – studentsky přemoudřelé i buřičské, kritické, ale taky neskutečně hravé, nápadité a praštěné.

Už ten název: Drzá moucha.

Pro občasník, který dávala dohromady parta kamarádů téhož ročníku gymnázia, prostě dokonalý. Byla jsem do toho názvu zamilovaná už tehdy, pětadvacet let zpět, a přijde mi trefný dodnes.

Jeden z mých drzomuších textů. Vyznání Ostravě.

A jsem na něj hrdá – dostala jsem se kvůli němu až na kobereček k samému panu řediteli!!!

Představte si půlku devadesátých let, jedno ostravské gymnázium a v něm ředitele, který si nás zavolal, aby se pohoršeně zeptal, zda by se náš alternativní časopis – protože ono nešlo o oficiální periodikum školy, nýbrž naši soukromou samizdatovou tiskovinu – nemohl jmenovat nějak méně provokativně.

„Proč právě Drzá moucha?,“ kroutil ředitel nechápavě hlavou. „Nemohlo by se to jmenovat jinak?“

Nemohlo,

věděli jsme my všichni, kdo jsme Drzou mouchu tvořili.

Dávali jsme do ní kus sebe. Byly v ní autorské povídky i poezie, rozhovory, recenze, texty poučné i kritické. A velmi svérázné. Tak jak to gymnazisté umějí.

Výrazná byla grafická podoba – každé číslo bylo plné autorských kreseb, i titulní strana vždy obsahovala mistrovské veledílo spolužáka Fida.

Vydání jsme přepisovali (asi už na počítači), pak tiskli na tiskárně a kompletovali ručně, některá jsou uvnitř sešitá nití. A rozdávali.

I tiráž jsme měli stylovou. Spíš než tiráž to byla koláž.

Mám doma tři výtisky. Poklady s důležitou vypovídací hodnotou – dokládají, že ještě než mi došlo, čím chci být, pustila jsem se do prvních novinářských výzev.

Nostalgicky jsem je pro vás vylovila ze skříně a začetla se.

Tak třeba:

„… Celé dopoledne jsem trávil pobíháním mezi jednotlivými patry, chodbami a učebnami a měřením teplot v nich. Obvykle sice ve škole mám co na práci, ale tyhle výsledky mě opravdu zajímaly, už jenom proto, že já osobně jsem zvyklý na svých domácích 25-26˚C, na kterých úzkostlivě dbám i v dobách největší energetické krize.

Zevrubné výsledky nezávislé meteorologické mise:
foyer                                                17˚C
chodba                                       17-19˚C
učebna na začátku hodiny   18-19˚C
učebna po písemce                     20˚C
WC                                            12-15˚C

Shrnutě. Ve škole je kosa. …“ (autor: Bird)

Součástí byly i omalovánky. Dnes se mi to šiklo – já psala muší text, dcera vybarvovala.

Nebo poslední otázka rozhovoru s tehdejším knihovníkem a někdejším absolventem, který na domovském gymnáziu vykonával civilní vojenskou službu:

 A nakonec by to chtělo nějakou hlubokou myšlenku, cosi filosofického. Vypusť něco do éteru.
Snažte se být sví a jedineční. A pokud jste slušní, nestyďte se za to!
(Jaňa = já, evidentně mě už tehdy bavily rozhovory)

 Nebo autorská tvorba:

VĚŠTEC
Ach, vidím velké dělo v dáli,
ne, to není Prahy obléhání,
že vy jste písemku dnes psali
a nelehkou – mi vnuká zdání!
(asi Fido?)

Co na to říkáte?

Byli jsme skvělí! Investigativní. Svérázní. Tvůrčí. Opravdoví. Vtipní. Přesvědčení o svém právu i povinnosti říkat nahlas, co si myslíme. Tak akorát mladistvě drzí.

Někdy je fajn ohlédnout se do pravěku a zjistit, jestli vám současnost dává smysl. A kdyby náhodou ne, co takhle se s kapkou drzosti vydat směrem, kterým jste vždycky chtěli jít?

Vaše Jaňa