Vojtěch Vlček: Nikdy jsem neviděl tolik bolesti a utrpení

Už skoro dva roky Vojtěch Vlček neúnavně pomáhá lidem, kteří utekli před válkou z Ukrajiny. Starobělská fara se díky němu stala místem, kam si uprchlíci vždy jednu neděli v měsíci mohou přijít pro pomoc, radu i povzbuzení.

Se svým dobrovolnickým týmem nejprve pečoval hlavně o ty, kdo našli dočasně azyl na Ostravsku. Teď už se na něj obracejí běženci z celého Moravskoslezského kraje. Starobělská farnost je jedním z mála míst, které v pomoci – včetně pravidelného vydávání krabic s potravinami a dalšími věcmi pro potřebné – ještě vytrvalo. „Před rokem k nám do Staré Bělé na faru přijíždělo 150 lidí, to je 50 rodin. A v listopadu už to bylo 400 rodin, nějakých 1 150 lidí. Jezdí z celého Moravskoslezského kraje. Dokonce už přijela i rodina z Hranic, to už jsme v Olomouckém kraji,“ říká sedmačtyřicetiletý Novobělan Vojtěch Vlček.

V prosinci ho spolu se čtrnácti dalšími ostravskými dobrovolníky za jeho práci a pomoc ocenil ostravský primátor.

Co pro tebe ocenění za dobrovolnictví znamená?

Velice si toho vážím, ne ve všech městech je taková vstřícnost a reflexe. Ale všichni ti lidé, kteří byli ocenění, to dělají z úplně jiných důvodů, než je cena a ceremoniál.

Co ty? Proč pomáháš ukrajinským uprchlíkům?

Myslím si, že je to potřeba. Je to takhle jednoduché. Je potřeba pomoct. Ne být lhostejný, vyhýbat se, nebo dokonce nadávat a ubližovat.

Na začátku bylo pomáhajících lidí a organizací dost. Teď se zdá, že skoro po dvou letech už vás zbylo jen pár. Čím to, že vy jste vydrželi? A ostatní ne.

Nejsme jediní, ale je nás málo. Asi je naše motivace a snaha vydržet velká. Stejně si ale uvědomuju, že přijde moment, kdy budeme muset říct, že jsme se snažili, ale končíme – protože už nemáme z čeho.

Ne že bychom nevydrželi fyzicky nebo duševně, i když i to se může stát. Je to obrovský tah na branku, jedeme v kuse 22 měsíců. Setkání s ukrajinskými rodinami a předávání pomoci jednou do měsíce špička ledovce. Spoustu úsilí stojí, než potravinovou pomoc připravíme. Do toho po celý měsíc řešíme desítky dalších úkonů od ubytování po práci – obracejí se na nás permanentně se vším, co potřebují řešit.

Jak široký je tvůj tým?

Pravidelně pomáhají desítky lidí z farnosti. Za to jsem moc rád. I to je pro mě motor, ať vydržím. Já to koordinuju a řídím. Výborný je také pan farář Otec Bohuslav Novák, který pomáhám povzbuzuje a poskytuje pro naše aktivity zázemí fary.

Stojí nás to všechny čas, prostředky. Děláme to jako dobrovolníci. Nemáme ani korunu dotace nebo mzdy. A možná je to paradoxně ta největší motivace.

Je pořád těžší obstarat potraviny, které pak můžete rozdat?

Stoprocentně je to těžší. A počet lidí, kteří si pro pomoc přicházejí, je oproti loňsku desetinásobný.

Jsou vytrvalci, kteří pomáhají pravidelně. Třeba paní doktorka Rybníčková z Brna, lékařka z onkologického ústavu. Už rok každý měsíc posílá auto plné potravin – odhadem až 300 kilo. Sežene řidiče, auto, zaplatí to, velkou část financuje ona, oslovuje kamarádky, sponzory, pacienty. V životě jsem ji neviděl, ona mě jednou viděla v televizi, od té doby si píšeme, párkrát jsme si zavolali. A pomáhá už 12 měsíců.

Nebo Roger Toute, Francouz žijící v Ostravě. Každý měsíc přiveze 1 500 vajíček. Už je mi  trapné mu psát, jestli i další měsíc pomůže. Můj bratr MUDr. Zbyněk Vlček každý měsíc daruje 7-8 banánovek trvanlivých potravin. Na druhou stranu věřím, že dokud člověk může, vytrvá.

V listopadu jsme vydali pomoc skoro za 200 tisíc korun. Větší polovinu nasbíráme z dalších farností, ty oslovuji a komunikuji s nimi. I pan biskup nás podpořil. Za naši farnost každý měsíc nakupujeme pomoc za 60 tisíc korun.

Každý měsíc pomůže asi 12 farností, asi 20 dobrovolníků – tedy našich přátel a známých, kteří sami nakoupí, plus desítky dárců z celé republiky, kteří posílají peníze. Někdo posílá pravidelně pětistovku, někdo dva tisíce, někdo pošle najednou 50 tisíc – jako to udělal jeden pan doktor z Ústí nad Labem.

Neměl jsi za těch 22 měsíců ani jednou pocit, že už nemůžeš?

Mám ho každý měsíc. Nebudu lhát. Ono to není tak, že si sednu ke stolu, dám si čaj nebo pivo a pomoc přijde sama. Musíme to všechno tvrdě vydobýt. S každou farností všechno pět týdnů dopředu vykomunikovat. I tak se stane, že třeba zapomenou. Nebo to vypadá, že se potřebné množství jídla nenasbírá.

Potřebujeme dát dohromady asi 3 tisíce kilogramů potravin pro 1 200 lidí. Řeším, aby ji dostali nejpotřebnější. Nemůžu vyhlásit, ať přijdou všichni Ukrajinci.

Do toho přijíždějí další rodiny z východní Ukrajiny, kde se těžce bojuje. O tom se mluví málo.

Jak zjišťujete, kdo potřebuje pomoc nejvíc?

Vedeme si evidenci. Primárně se snažíme pomoct maminkám s malými dětmi, ty jdou vždycky jako první, na ty se vždycky dostane. Pak ve frontě před farou stojí senioři. Někteří v hodně špatném psychickém stavu, je s nimi i těžká komunikace. A přicházejí i rodiny, kde jsou muži. Ty bereme jako poslední a dáváme jim nejmenší objem.

Pomoc vydáváme jednu neděli v měsíci. Je tam cítit napětí – jestli se na ně dostane, kolik toho dostanou. Všichni chtějí být první. Je to boj i s podmínkami – fara není nafukovací.

Je to intenzivní, stresové, je slyšet pláč, konflikty, nadávky. Musí se to odehrát podle regulí. A musí to běžet rychle, efektivně, splnit účel, byť to není dokonalé, jsem si toho plně vědom.

Zavedli jsme systém, aby se nepředbíhali. Prioritu mají maminky a lidé na vozíku. Lidé stojí ve frontě od půl osmé i do dvanácti. Ve sněhu, v dešti. Kdo to nepotřebuje, tohle dělat nebude. Krabice nemá hodnotu víc než 500 korun, ta, co dostávají poslední, není za víc než 300. Já bych čtyři hodiny kvůli třem stovkám nestál. To je pro mě vodítko. Vidíme, v čem přijdou oblečení. Mluvíme s nimi, jestli mají práci, v jakých podmínkách bydlí. Byly okrajové pokusy to zneužít, jít ve stejný den pro pomoc podruhé. Ty jsme vyhodili.

Jak lidé přijíždějí? Po vlastní ose?

Většinou ano. Zpátky se je snažíme vézt s krabicí na nádraží. Cílem je pomoci co nejvíce lidem. Někteří mají automobily, bylo to často jediné, co si z Ukrajiny spolu s pár taškami přivezli.

Jak dobrovolnickou pomoc kombinuješ s prací a rodinou?

Snažím se, aby to šlo co možná nejméně na úkor rodiny. I když vím, že jde. Důležité je, že se na tom podílíme celá rodina – i manželka a děti. Jezdí se mnou, dcery chodí pravidelně pomáhat třídit krabice, což je fyzicky makačka.  Holky a manželka zase pomáhají třídit, rozdávat, s občerstvením, co je potřeba. Naložit, přivézt, složit, roztřídit – bavíme se o metrácích.V sobotu před vydáváním pomoci přijde 10-15 našich a farníků 50 Ukrajinců, kteří třídí potraviny a kompletují krabice. Je potřeba roztřídit tisíc mlék, 3000 tisíce vajíček, 600 sýrů, 400 olejů a podobně. Rozdělit to do krabic trvá tři čtyři hodiny.

Co zklamání – zažil jsi za tu dobu nějaká?

Jsem realista. Pracoval jsem jako dobrovolník dva roky mezi bezdomovci. Mám různé životní zkušenosti. Jasně, někteří to zkoušejí, chytračí, chtějí si odnést víc. Zasměju se tomu a ptám se jich, co dám mamince s devíti dětmi? Nebo jim řeknu, že pokud to zkusí ještě jednou, vyhodím je. Ale z 1200 lidí je takový jeden dva.

U žádné dobrovolnické činnosti, kterou jsem kdy dělal, jsem ale nezažil takovou koncentraci bolesti a utrpení. V poslední době přibývá lidí, kterým umírají blízcí, padli jim synové, bratři, bratranci.

Obdivuju Ukrajince, kteří nám chodí pravidelně pomáhat, i když na tom sami nejsou dobře. Nevím, do jaké míry bych to sám na jejich místě dokázal.

Proč pomáhat těm, co jsou tady? Přispět jim?

Po začátku války všichni euforicky pomáhali, na náměstích se tleskalo, v Praze konaly velké koncerty. Ale válka už trvá dlouho, lidi jsou vysílení, unavení, v Česku zdražily energie, potraviny. Byť je situace obtížná i u nás, pořád se máme – pardon – jako prasata v žitě.

Když vidím Ukrajinku, která tady pracuje, bere 18 tisíc korun a 15 tisíc platí nájem a má dvě děti, kolik jí toho zbude? Potraviny ji stojí stejně jako nás. K tomu se třese, co jejich táta, babička, děda někde tam daleko. Ta naše krabice jídla je pro ně zásadní pomocí, často na několik týdnů a oni jsou za ni opravdu vděční.

Někteří uprchlíci tady žijí v brutálních podmínkách na ubytovnách vedle sociálně slabých. Když si vezmu, co prožívají za stres, za bolest, v jak příšerných žijí podmínkách, je to pro mě impulz, abych se na to nevykašlal a pokračovali jsme přes všechny obtíže a náročnost dál.

Jana Fabianová

Vojtěch Vlček (47)
učitel, publicista, koordinátor pomoci ukrajinským uprchlíkům

• Rodák z ostravské Poruby, kde absolvoval gymnázium, po něm historii plus český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.
• Učí dějepis a češtinu na Gymnáziu Fr. Hajdy v Hrabůvce. Než začala válka na Ukrajině, externě vyučoval taky na Ostravské univerzitě – konkrétně moderní dějiny na katedře historie. Spolupracuje s Ústavem pro studium totalitních režimů. Je autorem pěti knih. Zaměřuje se na moderní dějiny, mimo jiné perzekuci katolické církve za komunismu.
• Dlouhodobě se zapojuje do dobročinnosti – jako dobrovolník pomáhal bezdomovcům, pořádá sbírky pro Sýrii nebo Irák, organizuje výlety pro vozíčkáře z Hrabyně. Od začátku války na Ukrajině koordinuje ve starobělské farnosti pomoc ukrajinským uprchlíkům. S týmem zdejších dobrovolníků jsou jedněmi z mála, kteří pomáhají od počátku a vytrvali do dneška.
• S manželkou Marcelou má syna Vojtěcha (18) a dcery Barboru (15) a Kristýnu (13). Rodina žije v Nové Bělé.
• Volný čas rád věnuje rodině a taky historii, literatuře, cestování, karate nebo horám.