Ať vam šumně v ušach pleska

V tuzemsku platí, co kraj, to specifická čeština. Ostravštinu našinec dobře zná i rozezná, podle dikce i použitých termínů. I v samotné Ostravě se ale najdou lokality, které mají svou specifickou mluvu.

Starou Bělou, obcí na jihu Ostravy, která – než si ji připjalo město – dlouho bývala svébytnou vesnicí, ještě pořád občas zaznívá starobělština. A čtenáře tamního zpravodaje dlouhá léta bavily autorské veršovánky Růženy Forgačové. Psala je jak jinak než v ryzí starobělštině. Fanoušci nemohli dospat, kdy už nové číslo zpravodaje dostanou do schránek.

„Ať vam šumně v ušach pleska ta naša řeč starobělska!,“ rýmovala v jedné z nich.

Byly to nejoriginálnější texty každého vydání. Rázné, úderné, libozvučné. Žertovné a trefné. „Její humor byl laskavý, neurážlivý. A měla výtečnou pozorovací schopnost. Prolínala skutečnost s fikcí, bylo těžké rozeznat, co je pravda a co smyšlené,“ přibližuje tvorbu Růženy Forgačové její syn Marek.

S láskou vzpomíná, jak autorské veršovánky ve starobělštině vznikaly: „Psala, když nemohla v noci spát. Měla po domě i na nočním stolku zásobu papírků, kdykoli ji něco napadlo, zapsala si to.“

Fragment jejího rukopisu má schovaný dodnes. O archivaci veškeré tvorby ale neuvažoval,  malých i větších útržků by bylo příliš mnoho.

O dědině

První řádky zveřejnila ve zpravodaji půl století nazpět – v listopadu 1973. Podepsala se Tětka Francla. Když už se po letech ve vsi vědělo, o koho jde, nahradila pseudonym iniciálami R. F. Její rubrika nejprve nesla název Co se děje na dědině, později ji pojmenovala Na okraj.

Básničky se hemžily slovy, která vypadala a taky zněla roztomile domácky: enem, hevaj, roby, chlopi, inač, třa, baj, včil. Samohlásky zásadně krátké. A koncovky sloves ve druhé osobě množného čísla často s háčkem: mivajtě, matě, zustavajtě.

Nebylo snadné je správně opsat. „Ve zpravodaji bývaly překlepy a maminka tím dost trpěla. Zároveň byla ideální interpretkou starobělštiny,“ popisuje její syn.

Rád vzpomíná, jak jeho maminka svou tvorbu předčítala lidem. Třeba na setkání s kolegy kantory, na schůzích zahrádkářů, ke kterým patřila, nebo na zájezdech lidovců. „Co se přes den stalo, ona do večera zveršovala a odvyprávěla. Váleli se smíchy,“ vypráví.

Pro potěchu

Starobělštinu znala z domu, od rodičů. Zároveň velmi dbala na spisovnou češtinu. Mezi oběma polohami jazyka plynule přepínala tam a zpět. S chutí sestavovala i veršovaná blahopřání – k výročím, narozeninám, sňatku. „Vždy člověku na míru. Zjistila si reálie, události ze života,“ líčí Marek Forgač.

Velkou radost měla Růžena Forgačová ze dvou sbírek, které postupně vydal zdejší obecní úřad, o přípravu textů se postaral její syn Marek. První knížka Pro potěchu vyšla v roce 2002, druhá – Pro potěchu II. – o tři roky později. Vždy nákladem tisíc kusů, ilustroval je Starobělan Jan Hula. První z nich už dneska není k sehnání. Z druhé by se ještě pár kusů na úřadě našlo.

„Dyť řeč naša – sem pravěla – ta zachovať by se měla,“ zdůraznila autorka v úvodu sbírky.

A do rýmu o deseti slovech ukryla, oč jí ve všech ostatních řádcích ve starobělštině šlo.

Růžena Forgačová (1925–2011)

• Narodila se ve Staré Bělé Anně a Rudolfovi Adámkovým.
• Po starobělské obecné škole a měšťance v Zábřehu studovala v učitelském ústavu v Brně. Dlouho byla v domácnosti, z manželství s dentistou Františkem Forgačem se narodily čtyři děti – Pavel, Helena, Marek a Adéla. Poté se stala učitelkou odborných předmětů na učilišti pro kuchaře a číšníky v Ostravě-Hrabůvce.
• Znamenitě ovládala češtinu, na kterou obzvlášť dbala. Ale stejně bravurně vládla i starobělštinou, právě v té psala žertovné veršovánky, které od roku 1973 pravidelně otiskovala také ve Starobělském zpravodaji, nejprve pod pseudonymem Tětka Francla, poté pod iniciálami R.F. Starobělštinu také skvěle interpretovala a ze spisovného jazyka do nářečí bez potíží přecházela.
• Měla ráda zahradu, na té své pěstovala skalničky i zeleninu, byla také členkou zahrádkářského sdružení.

Jazyk našich předků mizí, upozorňuje expert

Veršovánky Růženy Forgačové neměly jen pobavit starobělské čtenáře. Jak hodnotí dialektolog Tadeáš Krch z Ústavu pro jazyk český, snad ještě podstatnější je jejich dialektologický odkaz. „Jde o uchování paměti našich předků skrze jazyk. Je to důležité. Nářečí mizí a není to jen otázka posledních pár let, ale spíš sta let. A časem zmizí úplně. Co neuchováme, k tomu už se nikdy nedostaneme,“ zdůrazňuje, proč je pro jeho obor psaný záznam starobělské mluvy podstatný.

Co jste v textech Růženy Forgačové objevil?

Jako dialektologa mě nejvíc zaujala rovina lexikální, tedy slovní zásoba, v tom mi text přijde nejhodnotnější.

Materiálově jsou obě sbírky bohaté. Je tam spousta textů, které jsou nářečně nabité. Ať už se to týká jídla, zvyků, oblečení, denních potřeb. Můžeme věřit, že jde o slova autentická a autorka se s nimi setkávala. Taková slova my dialektologové hledáme. Chceme je uchovat, popsat. A zvlášť z této oblasti materiálu zas tolik nemáme.

Kam starobělština dialektologicky patří?

Mezi slezská nářečí, která jsou součástí širší skupiny českých nářečí. Konkrétně jde o východní ostravskou podskupinu. Ta je specifická – a v textu je to pěkně vidět – například krátkostí samohlásek nebo také měkkostí ve výslovnosti – to jsou ona ň, š, ž navíc.

Kdybyste mi text dala, ať odhadnu, odkud je, nemusel bych trefit přímo Starou Bělou, ale určitě bych poznal, že je to odněkud odtud.

Musel jste si některá slova dohledávat, překládat?

Ano. Díval jsem se do našich materiálů. Třeba slovo hev. Je to příslovce. Z kontextu jsem chápal, co asi znamená, ale musel jsem dohledat, abych věděl přesně, že značí sem, tady.

Pobavil vás obsah rýmů? Pointy?

U mnoha jsem se pousmál. Je tam laskavý humor. Zábavný příběh. Příjemně se to četlo.

Bude se vám přečtení textů hodit vědecky?

Pracujeme na slovníku všech českých nářečí, určitě se to projeví i v naší práci. Doklad každého slova je cenný. Co vesnice, to jiný jazyk. Mají společné prvky, ale nemůžu říct, že co máme z Ostravy, to bude nutně stejné ve Staré Bělé. Vypsal jsem si slova, která mi přišla zajímavá, abych si je mohl ověřit, případně zpracovat. Ve slovníku se určitě objeví.

Slovník teprve vzniká?

Máme vydaná písmena A–Č a kontinuálně na něm pracujeme. Je pouze on-line, jmenuje se Slovník nářečí českého jazyka, zkratka je SNČJ a najdete ho na webu sncj.ujc.cas.cz.

Upoutalo vás kromě konkrétních výrazů ještě něco?

U některých básní mě zaujal popis některých starších zvyků – například draní peří. Dnes už se s tím nikdo nesetkává – krom starších, kteří ho udržují. A i když je to poměrně známý a popsaný zvyk, vždycky je dobré, když získáme informaci, jak to vypadalo. Nebo jak vypadá pohřeb mezi staršími lidmi na menší obci. Byť je to spíš zájem etnologů.

A pak je tu společenská hodnota: uchování jazyka našich předků. My se tomu věnujeme profesionálně, je ale skvělé to vidět u lidí, pro něž je to koníček a mají stejně jako my zájem nářečí předávat dalším generacím. To je paměť národa. Nás všech. Nejen lidí ze Staré Bělé, Ostravska a Slezska.

Jana Fabianová