Rodák | sokol | hrdina

Každá vesnice má svého nejslavnějšího rodáka. Stará Bělá má Břetislava Lyčku. Přímého účastníka odbojového dění před i po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942.

Starobělský rodák a sokol tehdy už jako lékař žijící v Praze po atentátu na Heydricha ošetřil v obličeji zraněného člena výsadku Anthropoid Jana Kubiše. Za svou pomoc a angažování v odboji zaplatil životem. Vzal si ho dobrovolně v Ouběnicích na Benešovsku ve chvíli, kdy na něj před domkem truhláře Vaňka, kde se skrýval, čekalo gestapo.

Středočeské Ouběnice na Benešovsku. Události z 21. července 1942 připomíná pamětní deska na domku Vaňkových.

Ten příběh je fascinující. V mnoha ohledech pro současné třicátníky a čtyřicátníky – Lyčkovi bylo v té době devětatřicet – možná nepochopitelný. Kdo z nás by se dobrovolně zapojil do tak riskantního dění a na jeho konci i dobrovolně obětoval? Kdo z nás by v sobě našel tolik odvahy, úcty k hodnotám i zodpovědnosti za společnou věc?

Ptát se po osmi desetiletích na detaily bylo

  • poutavé a dobrodružné – je to příběh jako z filmu, plný dramatických zápletek, emocí i otazníků, třeba kde je doktor Lyčka pochovaný,
  • podnětné – riskovat vlastní život a nakonec si ho i vlastnoručně vzít, to všechno pro svou zemi – kdo z nás by to dnes svedl,
  • důležité a potřebné – osobně i celovesnicky, mám za to, že by jméno i příběh našeho rodáka měli znát všichni místní a klidně i přespolní.

Tady je. Tak jak vyšel v našem prázdninovém zpravodaji:

Obrovská statečnost, hodnotí odborník činy i smrt doktora Lyčky

Lékař a starobělský rodák Břetislav Lyčka ošetřil 27. května 1942 v Praze bezprostředně po atentátu na Reinharda Heydricha jednoho z dvojice parašutistů Jana Kubiše.

Stálo ho to život. Stejně jako jeho manželku Františku Lyčkovou.

Břetislav Lyčka zemřel 21. července 1942, bylo mu 39 let. Jeho ženu popravili nacisté o tři měsíce později.

Rodný dům ve Staré Bělé. Foto: archiv Pavla Staňka

„Lidé, jako byl doktor Lyčka, nám nasadili vysokou morální laťku. Mohli zavírat oči, nezapojit se do odboje. Ale oni šli a vědomě se obětovali. Vítali příchod parašutistů. Věděli, že je potřeba nacistům vracet ránu za ranou,“ hodnotí přínos činů Břetislava Lyčky i mnoha dalších lidí, kteří parašutistům v operaci Anthropoid nabídli pomoc, badatel, znalec dějin druhého odboje a ředitel Oblastního muzea Praha-Východ Vlastislav Janík.

Jak přesně se Břetislav Lyčka angažoval, pomáhal?

Do podpory parašutistů byl zapojený od počátku příchodu parašutistů z Anthropiodu. Sešli se už v lednu 1942 s čelními představiteli obce sokolské v Praze Františkem Hejlem, Antonínem Oktábcem, Františkem Pecháčkem, Václavem Novákem, Jaroslavem Piskáčkem, Lyčkou a Janem Zelenkou-Hajským a rozdělili si práci. Když parašutisté 27. května 1942 provedli útok na zastupujícího říšského protektora, doktor Lyčka byl první, kdo ošetřil Jana Kubiše. Ten se při výbuchu bomby, kterou vrhnul po Heydrichovi, zranil v oblasti obličeje. Noc ze 27. na 28. května přečkal u Jaroslava Piskáčka, to byl sokolský náčelník ve Vysočanech. On přes Antonína Oktábce vyhledal doktora Lyčku, který 27. května přišel a Kubišovi poskytl první ošetření obličeje.

O jaké zranění šlo?

Zranění v oblasti obličeje, hlavně oka. Asi se to moc nelepšilo, protože když byli parašutisti už v kryptě svatých Cyrila a Metoděje, jejich ukrývatelé vyhledali paní doktorku Frantovou, oční lékařku. Navštívila Kubiše v kryptě a znovu mu poskytla ošetření oka.

Potkal se doktor Lyčka s parašutisty z Anthropoidu vícekrát?

Potkali se v lednu 1942 při prověřování mezi sokolskou organizací a parašutisty Anthropiodu. A pak zmíněného 27. května. Ale asi se museli potkávat i mezi tím. Protože MUDr. Lyčka jako revizní lékař vystavoval oběma parašutistům pracovní knížky, kde udával, že jsou pracovně neschopní, aby se mohli legálně pohybovat po Praze. Aby mohli říct, že jsou v léčení, kdyby je někdo legitimoval. Uváděli vnitřní choroby, vřed na dvanácterníku a zánět žlučníku, což se nedalo na ulici prověřit a umožňovalo to parašutistům volně chodit po městě. I na tom se doktor Lyčka společně s panem doktorem Hrubým z Vysočan podílel.

Rodiče doktora Lyčky žili ve Staré Bělé. Jejich syn po studiu medicíny zůstal v Praze. Foto: archiv Pavla Staňka

Spojitost s Anthropoidem tedy nebyla jednorázová ani náhodná, naopak byla vědomá.

Ano, byla to kontinuální pomoc až do 18. června 1942.

Co se s Břetislavem Lyčkou stalo pak, když parašutisté padli. Za jakých okolností zemřel on?

Gestapo po 18. červnu, kdy vypáralo parašutisty, dál pátralo po těch, kdo je ukrývali. Věděli, že síť je rozsáhlá. Stopa je k doktoru Lyčkovi dovedla okolo 14. července. Doktor Lyčka se to ovšem dozvěděl. S manželkou utekl z bytu, šli ke svým známým, manželům Čalounovým, Anna Čalounová, byla herečka Anna Letenská. U nich přečkali jednu noc. Paní Lyčková měla pokračovat na Moravu k Vyškovu. Břetislav Lyčka se vydal do Ouběnic a ukryl se u truhláře Ladislava Vaňka. Z Prahy se dostal na legitimaci tramvajáka Františka Münzbergera. Měli stejnou podobu.

Přijel tam za ním blízký známý František Kotrba, učitel z Dolních Počernic a Běchovic. Znali se z 30. let, když tam měl MUDr. Lyčka ordinaci a oba byli sokolskými činovníky. Kamarádství přetrvalo až do okupace. Lyčka Kotrbu v Ouběnicích poprosil, zda by mohl zavézt zpátky do Prahy Münzbergerovu legitimaci. To byla osudná chyba. Münzberger už byl v té době zatčený. Když Kotrba přijíždí do jeho bytu, je taky zadržen, najdou u něj legitimaci i lístek na vlak z Tomic, stanice blízko Ouběnic. Kotrbu tím gestapo usvědčí, že byl v kontaktu s doktorem Lyčkou. Donutí ho jít do úkrytu v domku Vaňkových, aby se s Lyčkou domluvil, ať se vzdá. Namísto toho se oba zastřelí. Končí to 21. července 1942 tragicky.

Starobělská výprava do Ouběnic 2022. K 80. výročí úmrtí významného rodáka.

Ví se i čas?

19:35 se ozvaly dva výstřely. Pan Lyčka se zastřelil, pan Kotrba se smrtelně zranil, vzápětí zemřel.

V lékařské zprávě píšou: zastřelen gestapem do pravého spánku. Nechtěli uvést, že to byla sebevražda. Chtěli to napsat kulantně.

Dokážeme už dnes přijmout i publikovat, že to byla sebevražda, aniž by to člověka v očích ostatních lidí znevážilo? Díváme se na to po 80 letech jinýma očima?

Jeho čin byl hrdinský. Vzal si vlastní život, aby neprozradil další spolupracovníky. Smrtí se stopa, po které šli Němci, ztratila. Byla to hrdinná smrt, podobně jako v případě parašutistů, kteří se taky zastřelili, aby u nich linie zatýkání končila. Nebo se aspoň trošku zpřetrhala.

S manželkou Františkou děti neměli. Jak to dopadlo s ní?

Za nevyjasněných okolností byla 15. července zatčená na hlavním nádraží. Měla odjet na Moravu, kde pro ni byl připravený úkryt. Neví se, kdo ji prozradil. Zřejmě už na ni byl vystavený policejní oběžník, tak jako na doktora Lyčku. S popisem osoby, s fotografií. Tam paní Lyčkovou zatkli, dostala se do Malé pevnosti Terezín a poté do Mauthausenu, kde byla 24. října 1942 zavražděna.

Manželku Františku Lyčkovou zavraždili nacisté 24. října 1942 v Mauthausenu. Foto: archiv Vlastislava Janíka

Přežila manžela zhruba o tři měsíce. V Praze jejího muže Břetislava Lyčku připomíná Lyčkovou náměstí. Ve Staré Bělé máme Lyčkovu ulici a pamětní desku na jeho rodném domě. Je to dost? Zasloužil by víc?

V Ouběnicích má taky pamětní desku na domě truhláře Vaňka.

Oslavovat hrdiny jako byl on, toho není nikdy dost. Praha 8 a 9 teď v místech, kde byly tovární haly ve Vysočanech, pojmenovává nové ulice podle odbojářů. Už je tam ulice Moravcových, Svatošových a dalších. Pod uliční cedulí je i krátké vysvětlení, co ti lidé vykonali. Určitě by bylo na místě jednu z ulic pojmenovat i po doktoru Lyčkovi.

Břetislav Lyčka věděl, co ho může stihnout. Přesto se zapojil a pomáhal. O čem to svědčí?

O obrovské statečnosti. Lidé, jako byl on, nehleděli na sebe, ale na obecný prospěch. Věděli, že pokud se nebude aktivně bojovat o svobodu, nikdy ji nemůžeme mít. Republika, o kterou bojovali, trvala 20 let. Oni se s ní plně ztotožnili, byl to jejich domov. Vlast, za kterou je třeba bojovat.

Lidí, kteří pomáhali, byly stovky. Je Lyčkův příběh něčím výjimečný?

294 mužů, žen a dětí bylo zavražděno v koncentračním táboře Mauthausen. Je ale další a nemalá skupina – a do ní patří pan Lyčka, Jan Zelenka-Hajský, Marie Moravcová a další – kteří si vzali život při zatýkání. Použili cyankáli nebo se zastřelili.

Zapomíná se na ně neprávem. Rozhodli se vzít si život dřív, než by na ně sáhla pokřivená nacistická justice. Byli to velmi stateční lidé.

Jana Fabianová

Mým životem je novinařina. Nejradši píšu o věcech, které mám pod okny – léta dělám vesnické noviny. Jsem autorkou ebooku Vesnické noviny snadno a čtivě . Ráda se podělím o své tvůrčí know how, aby se vaše obecní noviny hladce rodily a dobře četly. Můj příběh najdete tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.