Roztomilost sama. Opentlená informacemi

Telata-dvojčata, což se ve zvířecí říši vidí málo.

Čápi bílí – náš evergreen. Jaro co jaro se vracejí do hnízda na sloupu jedné z našich frekventovaných křižovatek a místní jsou tak šťastní, když je zase vidí.

A posledně třeba bobři evropští. Řádí u naší řeky i poblíž obydlí v sousední vesnici, díky fotopasti je tam i vyfotili.

Zvířecí říše je skvělou zásobárnou témat. Vděčných, milých a poutavých.

Stačí se rozhlédnout.

Když v hlavě projíždím svůj pomyslný archiv článků, psala jsem o mnoha zvířatech a taky o lidech, kteří se u nás ve vsi zvířatům věnují. O dámě, která chová málo obvyklé a hodně žádané plemeno psů. O chovateli holubů, posílá je na trasy dlouhé stovky kilometrů a oni se mu opravdu povětšinou vrátí zpátky do holubníku – pokud si na nich cestou nesmlsne nějaký dravec. O chovatelích králíků, kteří s nimi jezdí na výstavy. O myslivcích, kteří se v zimě snaží marně zabránit tomu, aby lidé nestrkali do krmelců, co nemají. O včelařích. O rybářích. O koňácích, kteří žijí pro zdejší sportovní jezdecký klub.

Naše fena Ťapka výjimečně ne v pohybu, ale v roli modelky. Občas ji poprosím, aby mi coby figurantka pomohla, třeba když potřebuju foto psa k textu o celovesnickém očkování.

Vsadím se, že když se rozhlédnete, najdete mezi sousedy iks podobných příběhů. Člověko-zvířecích.

Mám je ráda. Dobře se píšou, dobře se fotí. Dobře se čtou.

Jak na ně?

Moje přístupy jsou v základu dva: zpravodajství a příběhy.

1) Základní info, případně odborná moudra

U zpravodajství si vystačím s informacemi, které má obsahovat klasická zpráva: kdo, co, kdy, kde a proč se stalo. V textu o čapím návratu tedy bude, že se čápi bílí vrátili v půlce dubna do svého hnízda jako každoročně a že to i letos místní potěšilo.

Stačí vedle sebe naservírovat podstatná fakta, v ideálním případě je proložit přímou řečí – třeba citací starosty nebo někoho z obyvatel, kteří řeknou, jakou z toho mají radost.

Docela často a moc ráda k tomu přidávám i postřehy odborníků – zoologa nebo veterináře, který se daným druhem zabývá a nabídne přidanou hodnotu, kontext. Vysvětlí, jak a proč se daný jev děje. Proč se čápi vracejí na jedno místo, jak do něj trefí, kdy a proč odlétají, jak vědí, kdy mohou přiletět, aniž by zmrzli a tak podobně. Tahle odborná moudra se vždycky snažím podat co nejjednodušeji, obyčejným jazykem a svěže. Taky je velmi často postavím vedle původní zprávy a napíšu je formou rozhovoru = otázka, odpověď. A když na to nemáte čas, prostor ani chuť, klidně můžete pár vět odborníka zakomponovat do původní zprávy, že se vrátili čápi.

Polovina našeho čapího páru na svém místě, což všechny místní uklidní, že je tu jaro.

2) Příběh: informace + (po)city

No a pak je tu druhá cesta. Moje oblíbená. Mnohem poetičtější. Hravější. Příběh.

Můžete v něm víc vyprávět a mazlit se s češtinou. Profesionálové v novinách tomuhle žánru říkají story nebo počeštěle storka.

Když na to jdu přes příběh, soustředím se nejen na informace, ale i na emoce. Věnuju čas člověku, který mi o svém zvířecím parťákovi vypráví. Ptám se nejen na kdo, co, kdy, kde, proč, ale i jak se u toho cítí, jak to vnímá, jak to vidí, proč to dělá, co mu to dává. Chci, ať z toho čiší city, pocity, dojmy. Chci čtenáře vtáhnout a přesvědčit, že ti, o nichž mu vyprávím, stojí za to. Že si zaslouží, aby se o nich psalo.

Sahám po expresivnějších výrazech, vyzobávám jen to nejzajímavější, vyprávím příběh tak, aby měl pointu. Ale ani tady nezapomínám na to podstatné: informace.

Zkuste si to.

Najděte si zvířecí téma, promyslete, jak by mohlo zafungovat, a jděte mu naproti. Jaro přeje mláďatům, tak si vyhlédněte to nejrozkošnější u vás a řekněte o něm ve vašich obecních novinách.

Ať vám to píše. Jaro nejaro.

Vaše Jana