Třítečková výzva

Každý máme svou úchylku. Anebo aspoň miniúchylku, úchylečičku. Chcete znát tu moji?

Jmenuje se tři tečky. Myslím tím: …
Tři tečky na konci věty.

Nemám je ráda. Nemám je ráda tak moc, že je nikdy nikam za žádných okolností už solidní řádku let nepíšu. Když je někde vidím, kroutím nad nimi očima a vztekám se. A když můžu a mám tu moc nad texty, které napsal někdo jiný a já je edituju, tři tečky mažu. Nekompromisně, chladnokrevně, fanaticky.

Víte proč? Protože mi nedávají smysl.

Po všech těch propsaných letech – když to rychle počítám, novinařinu v podobách noviny, rozhlas, televize dělám dvaadvacet let v kuse – mi tři tečky přijdou jako zbabělost.

K čemu jsou?!

To je dotaz, který sem pasuje jako jedna jediná tečka na konec věty.

Pro korektní fundované rady na jazykojevné otázky si zásadně chodím na web Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český Akademie Věd České republiky. Neboli na prirucka/ujc.cas.cz. Tam také hned v úvodu stojí, že:

Tři tečky –⁠ též „výpustka“ či „trojtečka“ (jedná se totiž o jeden znak, nikoli tři samostatné tečky) –⁠ obecně označují vynechání určité části textu, přerývanou nebo nedokončenou řeč. (https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=166)

A později se pročtete k pro mne klíčové větě:

Kromě vypouštění částí citací tři tečky nepřispívají k jednoznačnému vyjadřování, a proto by jejich užívání v odborných a administrativních textech mělo být střídmé. (https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=166)

Podle mne nejen v odborných a administrativních, ale taky publicistických, blogových, novinových – prostě všech informativních textech s neliterární/neuměleckou ambicí.

Spisovatelé a autoři literárních textů nechť si tři tečky klidně nechají. Tady jsou ukázky takového užití z téhož webu jazykové poradny:

Příklady:

• přerývaná řeč: „Víte… já bych… mohl bych… si tady u vás sednout… na chvíli…“,
• nedokončená řeč: Jestli nepřestaneš zlobit, tak…,

• neúplnost výčtu: Pořád jsme opakovali: jedna, dva, tři, …, deset, …, až do dvaceti. (https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=166)

My ostatní, neliteráti, neprozaici, prosím na tři tečky s okamžitou platností zapomeňme. Ve většině případů je totiž užíváme způsobem, který nemá s výše uvedenými příklady nic společného – žádná přerývaná řeč, nedokončené sdělení ani neúplnost výčtu. Napíšeme v úplnosti, co potřebujeme, a jako návdavek usadíme za konec sdělení tři tečky. Zbytečně. Akorát nám devalvují sdělení.

Tuzemský třítečkový nešvar se objevuje na webech, blozích, v titulcích článků, ve slohovkách, v e-mailech i smskách. Všude tam, kde se autor bojí udělat tečku. Být jednoznačný. A tak nejistě a opatrně naznačuje, že to myslí tak nějak do ztracena. Myšlenku nechá plynout a – vyšumět.

Například:
Co vám budu povídat, dneska se mi prostě nechce…

Anebo:
Ještě na tom nejsme tak špatně…

Tři tečky obsah rozpliznou do neurčita. Do nejistoty. A stanou se synonymem nerozhodnosti, váhání.

Jen pro srovnání:
Co vám budu povídat, dneska se mi prostě nechce.
Ještě na tom nejsme tak špatně.

Vidíte a vnímáte ten rozdíl?

Stejné věty s tečkou na konci mají mnohem jednoznačnější a jasnější vyznění. A je z nich cítit, že si za nimi stojíte. Jednoznačný konec jim dodá dynamiku a sebevědomí.

Je to výzva

A tak coby samozvaná tečkoombusmanka naší mateřštiny hlásím přetečkováno a vyhlašuju třítečkovou výzvu. Vlastně netřítečkovou:

Zkusme to v článcích, na blozích, webech i sociálních sítích chvíli bez nich.

Šetřeme jimi, schovejme si je pro okamžiky, které jim sluší. Třeba pro ony přímé řeči literární postavy, až budeme psát romány ze života.

Ve vašich textech nechte větám jejich sebevědomí. S jednou jedinou tečkou na konci.

Vaše Jana

PS: Byla by to pěkná tečka dnešního příběhu. Jenže já mám ještě jednu podobně bláznivou profesní úchylku. Ale o té někdy příště.