Být to jindy, chystali byste touto dobou do svých obecních novin pozvánky na adventní jarmarky a koncerty, předvánoční besídky, mikulášská dovádění, půlnoční mše nebo silvestrovské ohňostroje.
Jenže je rok 2020. Trochu jiný rok. Rok s covidem-19. Rok vzhůru nohama.
Jen tam u nás, kde přispívám do místního zpravodaje, letos nebylo hned několik oblíbených slavností. Jde o setkání, která mají tradici a místní jsou na ně zvyklí. A letos nic. Nula. Pauza. Vynecháno. Zrušeno. Neumožněno. Udušeno covidem.
Jen namátkou: v dubnu nebylo pálení čarodějnic, v květnu se nekonala pouť se všemi těmi kolotoči a cukrovou vatou, v září nemohly být dožínky, v listopadu svatomartinský podvečer ani oblíbené společné vázání adventních věnců. O všech těch neuskutečněných školních a školkových besídkách, koncertech a sportovních akcích napříč celým rokem ani nemluvím.
A kdo ví, jak dopadne prosinec. Zpívání koled na zlatou neděli nebo třeba půlnoční mše jsou tam u nás oblíbené a lidmi hojně navštěvované – bez ohledu na vyznání či sociální status.
Ale ať už budou, nebudou, nebo budou trochu jinak, neb lidé si v rámci covidu zvykli improvizovat a hledat nová řešení pro zaběhané situace, vy máte jedinečnou šanci: pojmout letošní prosincová a lednová vydání mimořádně.
Ta prosincová bývají o rekapitulaci, ohlédnutí se. A lednová zase o naději, o odrazu k lepším dnům.
Hlasuju za obojí.
Dát ve vydáních, kdy se láme letopočet, slovo lidem, kteří mají co říct.
Za mě?
Udělejte si vlastní smysluplný seznam lidí, kteří budou mít co vyprávět. A pak jim položte pár otázek. Třeba:
Ručím vám za to, že dostanete jedinečné odpovědi. Osobní, uvěřitelné, opravdové. Přesně takové, jaké chceme všichni v novinách mít a jaké si čtenáři rádi přečtou.
Klidný konec bláznivého roku přeju. Držte se!
Vaše Jana