Co s větou: Mě nefoť!

To si vám takhle vykračuju k novému odpočívadlu u Odry, u řeky, protože potřebuju fotku k článku do zpravodaje. Jsem nadšená – je neděle odpoledne, léto, venku plno lidí, u nových bytelných stolů piknikuje parta kamarádů, jeden z nich otáčí klobásy na veřejně přístupném grilu.

Přesně takhle si to vodáci, kteří díky ostravskému projektu Fajnovy prostor odpočívadlo zrekonstruovali, představovali – místo bude žít, vybízet ke grilovačkám, sloužit lidem.

To se bude fotit!

Beru do ruky mobil, otevírám aplikaci foťák, ale ještě než poprvé zakomponuju, jdu automaticky ke grilující partě: „Dobrý den, jsem redaktorka ze Starobělského zpravodaje a potřebovala bych fotku nového odpočívadla. Nevadí vám, když vás u grilování vyfotím?“

„To víte, že ne,“ zazní uvolněně a k tomu pár vtípků na téma zachycení přátelské žranice v přírodě.

Nebývá to snadné, většinou se dost stydím, ale je to velmi užitečné. A taky etické. Zeptat se. Zjistit u lidí, pokud je chcete mít v záběru, jestli nejsou proti.

Výhody? Tady jsou ty nejzásadnější. A protože mám zkušené kolegy-novináře, kteří rádi, často a dobře fotí a mají spoustu užitečných postřehů k tématu, vtahuju je do hry. Díky, Petře Žižko a Honzo Králi, za vaše postřehy!

Fotka s lidmi mívá šťávu

Klíčová fotootázka hned v úvodu: je, či není potřeba mít na snímku lidi? Bez nich by to přeci bylo snazší. Nebylo by potřeba se nikoho ptát a prosit.

Na druhou stranu – všichni chceme mít noviny co nejhezčí. A skvělá fotka dělá skvělé noviny, zpravodaje obcí nevyjímaje, připomíná zkušený ostravský novinář a vášnivý fotograf Petr Žižka. „Fotografie je zpravidla tím prvním, co čtenáře upoutá svou kvalitou, nebo též nekvalitou. Jistě, nelze si dělat iluze, že v každé obci žije nějaký nositel prestižního ocenění World Press Photo, ale možná bychom se divili, kolik výborných amatérů v obcích či obvodech najdeme. I proto doporučuji na kvalitu fotografií nerezignovat.“

V diskuzi, zda člověka na fotce ano, či ne, hlasuje spíše za první variantu: „Člověk zpravidla dodá statické fotografii energii, život. Je dobré počkat si, až kolem nové budovy, o které píšeme, projede někdo na kole, objeví se v záběru maminka s kočárkem a podobně. Taková fotografie bývá téměř vždy zajímavější a určitě akčnější, než fotografie samotné budovy. Pochopitelně pokud jde o článek o kříži u silnice, jeho historii a tak dále, není třeba čekat, až kolem pojede auto nebo nedej bože naaranžovat postavu dívající se do dálky – to zpravidla stejně život snímku nevdechne a prioritou je kvalitní fotografie zmíněné památky.“

Podle novináře a fotografa Jana Krále skvělý snímek bez lidí pořídit lze. „Dobrá fotka určitě člověka obsahovat nemusí, důležitý je obsah sdělení. A co je to dobrá fotka? To je velmi subjektivní záležitost. Nejčastěji odpovídám, že fotka by měla obsahovat emoci. A tu může u některých diváků vyvolat skotačící psík, u jiných zase naleštěný skútr Vespa z dílen italských designových velmistrů.“

Jak vnést život do snímku nové zídky u hasičárny? Počkejte si na člověka.

Oslovit, či neoslovit?

Oba profesionálové se shodují, že když už fotíte lidi, je dobré, aby o tom věděli a souhlasili.

„Osvědčilo se mi, že přijdu, představím se, řeknu, pro koho fotím. Pokládám to za zásadní slušnost, navíc fotografovaný bývá většinou hned přístupnější a fotka tím pádem lepší. Když to z nějakého důvodu nejde, maximálně se snažím respektovat osobnost fotografovaného. To znamená nezveřejňovat smrkající, právě se krmící, kašlající a jinak momentálně indisponované lidi. Řídím se přitom pravidlem, že nezveřejním nic, co by vadilo mně, kdybych byl foceným já. Taková fota rovnou mažu,“ popisuje svůj obvyklý postup Jan Král.

Petr Žižka míní, že fotograf či fotící redaktor místních novin má situaci povětšinou jednodušší, protože už jej lidé v obci znají. „Myslím si, že pokud jde někdo na obecní akci, kterou pořádá a financuje obec, tak by měl počítat s tím, že dokumentace z takové akce se objeví v obecním zpravodaji. Lepší je ale konfliktům předcházet.“

I on proto v určitých situacích sousedům z obce připomene, že právě fotí pro zpravodaj. „Příkladem jsou autobusové zájezdy. Výlety jsou to většinou družné a veselé a fotí si tam, kdo chce, co chce. Protože nemusí každý rozlišit, že snímek vzniká pro ty či ony účely, zeptám se všech už na začátku, jestli nemají problém s tím, že budou v našem obecním zpravodaji. Rád žertuju, takže připojím, že pokud je tam někdo s milenkou, o které manželka neví, tak mu nechci zkomplikovat život.“

Fotografovy pracovní podmínky jsou občas kruté. Petr Žižka fotící. Foto: Libor Hromádka.

Co s prudiči

V době GDPR je zbytečné komplikovat si život tím, že někoho vyfotíte, když si to vysloveně nepřeje. O právní tahanice nikdo z nás nestojí.

K vzteku je, když vám to fotografovaný řekne až v okamžiku, kdy už máte skoro hotovo, jako se to stalo Petru Žižkovi. Pak nezbývá než udržet kamennou tvář a zdržet se komentářů: „Při jedné naprosto nekonfliktní obecní akci – vázání květin – jsem fotografoval přítomné dámy, jak vybírají květiny pro vazbu a tvoří věnečky, kytičky. Vše probíhalo v místnosti, nefotil jsem zpoza buku, každý o mně věděl. Najednou se na mne obrátila paní, která mi vynadala a oznámila, že nechce být na žádné fotografii. V pořádku, její fotografie jsem nepoužil. Posléze jsem zjistil, že podobné zkušenosti se stejnou osobou mají i jiní fotografové u nás v obci. Když dnes přicházíme někam fotit, varujeme se navzájem, kde dotyčná paní sedí, abychom ji náhodou neměli v záběru. Trochu nám to komplikuje tím, že sedí většinou uprostřed a NEmít ji v záběru je kumšt.“

Nepříjemnosti kvůli fotoaparátu nesčetněkrát zažil i Jan Král. „Špatně se fotí v takzvaných vyloučených lokalitách. Agresivní, s největší pravděpodobností zfetovaní týpci bývají nebezpeční, i když člověk fotí úplně něco jiného než zrovna je. Špatně se vám fyzicky brání, když s sebou vláčíte drahou techniku. V takovém případě je dobré rychle vycouvat někam do civilizovanějších míst. Dost často se odmítají fotit různě manuálně pracující. Argumentují většinou, že jsou na fušce a neradi by byli viděni. Prostě práce na černo a podobně. To pak stačí říct: Jasně chlapi, rozumím, a jít hledat záběry jinam.“

Děti z ostravské mateřinky Chrustova obdivují hodinový stroj ve Slezskoostravské galerii. Foto: Jan Král.

Školy a školky mají většinou třecí plochy ošetřené – rodičům nechávají podepisovat vyjádření, zda souhlasí s tím, že budou jejich děti na snímcích ze školních akcí a že fotky škola může uveřejňovat.

Jak uzavírá Petr Žižka, klíčové slovo při focení je důvěra: „Vše je o vzájemné důvěře. A tu je třeba si budovat. Na druhou stranu, lidé velmi rychle pochopí, že fotograf z obecního zpravodaje není žádný paparazzi, ale jejich soused, se kterým navíc vždy rádi prohodí pár vět.“

Tak ať se vám dobře fotí. Hlavně bezpečně!

Vaše Jana