Novináři ve velkých médiích ji nemají moc rádi. Vlastně na ně působí jako červený hadr na býka nebo červené trenky na prezidenta.
Přijde jim pod úroveň, aby jejich práci kontroloval jejich vlastní zdroj – respondent.
Mluvím o autorizaci.
Jenže obecní noviny jsou jiná kategorie. Nehrají si na investigativní tiskovinu, která odhaluje kauzy, přináší nová zjištění a nenechá si do toho od nikoho mluvit.
Bývají naopak velmi úzce spjaty s místní radnicí a povětšinou se drží dvou typů témat. Přinášejí nejčastěji:
1) informativní texty o novinkách na úřadě a v obci
2) poutavé příběhy o místních lidech či teritoriu.
A jako takové se autorizaci vyhýbat nemusejí. Já ji naopak vyloženě doporučuju.
Říkáte si proč? Proč si do vašeho autorského díla nechat mluvit, zasahovat? Proč si jej nechat rozporovat? Proč si přidělávat práci, kterou jste s textem měli? Zvlášť když jste při rozhovoru s respondentem vše natáčeli například na diktafon a víte, že jste svůj zdroj, slova svého respondenta, citovali korektně?
Důvodů je hned několik. A lze je shrnout v jeden: protože je to moudřejší.
Z vlastní zkušenosti můžu doporučit, abyste delší texty posílali lidem, které v nich citujete a byli vašimi hlavními zdroji, k autorizaci.
Má to čtyři výhody a jedno riziko:
Jak na to?
Je to jednoduché, akorát to chce trochu času. Já jsem si zaběhla následující postup:
Co získáte?
Tento proces trvá podle pohotovosti respondenta den či několik dní a osvědčil se mi náramně, přináší totiž skvělé benefity, díky nimž dělám noviny v klidu. Vím, že ti, o nichž píšu, znění článků znají. Není mým cílem je naštvat nebo rozladit, vždyť se mnou ochotně vedli rozhovor. A rozhodně je brzy můžu potřebovat znovu.
Co zdůrazňuju a podtrhuju závěrem: jste-li autorem článku vy, pak jste to vy, kdo rozhodujete, jak bude finálně vypadat. Máte nárok změny, které vám respondent při autorizaci navrhne, odmítnout. Nebo přijmout jen některé. Je to vaše právo. A taky vaše zodpovědnost. Právě tu za každý svůj text nesete.
Hodně radostného a korektního psaní přeju!
Vaše Jana