Jana Fabianová
Mým životem je novinařina. Nejradši píšu o věcech, které mám pod oknem – léta dělám vesnické obecní noviny.
Ráda se podělím o své tvůrčí know how, aby se vaše texty hladce rodily a dobře četly.
Múza nechodí denně a i těm ostříleným psavcům se může stát, že zamrznou. Zvlášť když je venku pod nulou jako teď. Ale nemusí být celá ta tíha na vás. Nezoufejte. Když se téma neurodí ve vaší hlavě, řešení je jednoduché a krásně komfortní: rozhlížejte se okolo. Tady jsou čtyři cesty, které vedou k cíli. A tím je článek nebo rovnou...
B ř e z o v á Je to vesnice o tisícovce lidí na Uherskobrodsku ve Zlínském kraji. A taky, nebo spíš a především v Bílých Karpatech, jejichž prostorné stráně dávají člověku pocit, že se konečně může pořádně nadechnout. Lidé se tu na ulici zdraví – každý každého. Dobrý den vám adresují, i když jste úplně cizí. A stejně lidský a všímavý je i zdejší přístup...
Napsat solidní článek je někdy pěkná věda. A zatracená dřina. Znáte to? Někdy tam písmena, slova, věty i rozvitá souvětí skáčou samy. A někdy to z vás neleze a neleze. Dobrá zpráva je, že to má své opodstatnění. A že je vlastně vědecké. Nebo alespoň opírající se o racionální základy. „Rozhodně v tom hrají roli naše hormony. A rozhodně se ženy a muži v tomto směru...
Být to jindy, chystali byste touto dobou do svých obecních novin pozvánky na adventní jarmarky a koncerty, předvánoční besídky, mikulášská dovádění, půlnoční mše nebo silvestrovské ohňostroje. Jenže je rok 2020. Trochu jiný rok. Rok s covidem-19. Rok vzhůru nohama. Jen tam u nás, kde přispívám do místního zpravodaje, letos nebylo hned několik oblíbených slavností. Jde o setkání, která mají tradici a místní jsou...
Dneska pro vás mám něco veleintimního. Klíč od tajné komnaty, v níž dobré čtvrt století nikdo nebyl. Bude to něco jako promenovat se po chodbě v práci jen ve spodním prádle. Možná ještě horší! Ukážu vám svoje první noviny. Vzpomínám na ně s dojetím, vzrušením i kapkou ostychu, co na to řeknete. Byly skvěle nedokonalé – studentsky přemoudřelé i buřičské, kritické, ale taky...
To si vám takhle vykračuju k novému odpočívadlu u Odry, u řeky, protože potřebuju fotku k článku do zpravodaje. Jsem nadšená – je neděle odpoledne, léto, venku plno lidí, u nových bytelných stolů piknikuje parta kamarádů, jeden z nich otáčí klobásy na veřejně přístupném grilu. Přesně takhle si to vodáci, kteří díky ostravskému projektu Fajnovy prostor odpočívadlo zrekonstruovali, představovali – místo bude žít,...
Rozlehlý katastr, početný náklad – radnice Slezské Ostravy potřebuje každý měsíc dostat informace k více než jednadvaceti tisícům lidí, kteří v obvodu žijí. Její zpravodaj tak vychází v devítitisícovém nákladu. Přináší, co je u radničních novin obvyklé: novinky ze života městského obvodu, rozhovory s výjimečnými lidmi, výlety do historie i tipy na ty současné. O vydávání měsíčníku Slezskoostravské noviny se stará tvůrčí tandem tisková...
Narovinu: trpělivost nepatří mezi mé nejsilnější stránky. Mám spoustu jiných báječných vlastností, ale na trpělivostním šampionátu bych skončila poslední. Nebo se na něj spíš ani nekvalifikovala. Když se věci nedějí, nehýbou, neřeší a nevyřeší okamžitě / ihned / v mžiku / včil, šílím! A jakmile si k něčemu musím sednout a věnovat tomu milion času, po chvíli se začnu vrtět, kroutit a mám...
Byl to náročný večer i víkend. Nějak takhle by mohlo začínat pikantní povídání o povedeném prodlouženém večírku. Bohužel. Skutečnost je mnohem méně šťavnatá. Ale o to emotivnější. Vsí, kde jsem vyrostla, se koncem minulého týdne prohnala voda. Zabrala si dočasně dvorky, zahrady i pár sklepů. Koryto místního potoka nezvládlo nášup, který po sobě na zemi nechal přívalový déšť. Co spadlo, dralo...
Každý máme svou úchylku. Anebo aspoň miniúchylku, úchylečičku. Chcete znát tu moji? Jmenuje se tři tečky. Myslím tím: … Tři tečky na konci věty. Nemám je ráda. Nemám je ráda tak moc, že je nikdy nikam za žádných okolností už solidní řádku let nepíšu. Když je někde vidím, kroutím nad nimi očima a vztekám se. A když můžu a mám...
Jana Fabianová
